Aneb proč si zkusit dovolit splnit sen
O vlivu prostředí na člověka už toho bylo popsáno stohy, já zde přesto zkusím krátce přiblížit svou zkušenost s “přesunem jinam”, protože:
Opravdu jsem nečekala, že to může mít takový efekt!
Chtěla bych článkem podpořit ty z vás, kdo z nějakého důvodu váháte s přemístěním na okraj. Třeba vám po přečtení přijdou vaše důvody maličké v porovnání s tím, co vás může potkat nebo vám dodá sílu hledat nejlepší možné řešení, ačkoli si myslíte (stejně jako dříve já) že už ho žijete.
Odkud přicházíme
V krátkosti nastíním naši výchozí situaci: Nejsme zaopatření do konce života, nemáme dědictví ani donátory, nevyhráli jsme sportku. Zato máme tři děti. Převážnou část své produktivní doby jsem byla na mateřské a přitom pracovala na volné noze, což přinášelo spíše drobný finanční příspěvek. Dle vzorců, ve kterých jsem vyrostla, jsem stále propadala pocitu, že sotva vycházíme s tím, co máme. Kdyby mi někdo před rokem řekl, kde teď budu, nevěřila bych (ale to už tu párkrát v životě bylo).
Tam odkud přicházíme jsme žili pod jednou střechu s babičkou, která byla +- po ruce, když bylo třeba – to se s dětmi hodí. Měli jsme fungující komunitu podobně naladěných rodin a společně se pravidelně setkávali za cílem nabízet dětem podnětné prostředí pro sebeřízené vzdělání.
To jen aby bylo jasno, že protiargumentů bylo dost.
Ale:
V předchozím bydlišti v přehlcené suburbii Prahy v patře rodinného domu bez přístupu na zahradu jsem pociťovala neustálý tlak, stres, zahlcenost a roztříštěnost. Přes péči o domácnost, děti a práci jsem se ven do přírody mnohdy celé dny nedostala.
Jistě, ona roztříštěnost byla a je určitý rys mé osobnosti, ale na nové adrese, v domě s velkou zahradou v malé vsi ukryté od všeho shonu toto v podstatě nezažívám nebo velmi zřídka.
Náhoda?
Za tu proměnu může směsice důvodů. Ne všechny jsem schopna detekovat, pokusím se pojmenovat aspoň ty mně zřejmé. Rozdělila bych je na dva základní zdroje změny k lepšímu, a to: krajina a vlastní zahrada + dům.
Kam až oko dohlédne
Nekonečný “přírodní” výhled narušený maximálně tak posedem. Říkám tomu všeobecná čistota, tedy ta fyzická (žádné vajgly, poflusaný asfalt a zamořená řeka), tak ta mentální, duchovní – krajina prostá lidí a jejich výdobytků, krajina objímající, nabízející spočinutí.
Efekt čistoty
Širý kraj je nesrovnatelně volnější ať už od lidí, staveb či věcí. To se odráží v mnoha oblastech běžných činností od klidnější dopravy, možnosti nerušené relaxace v krajině, budování pevnějších mezilidských vztahů – ty, vzhledem k jejich přiměřenému množství, člověk zvládne lépe opečovávat. Na druhou stranu, pokud nechce, nemusí nikoho potkat řadu dní (a přitom se neskrývat uvnitř bytu).
A přiznejme si, mnohdy by nám taková možnost pomohla k zachování duševního zdraví!
Vizuální kvalita krajiny je velmi odlišná od toho, v čem jsem žila dřív – nejsou tu žádné satelity a zběsilé urbanistické zásahy, šílené rekonstrukce se mezi původní architekturou ztrácejí (pokud jsou, připadají mi roztomile poťouchlé). Téměř nepotkáte billboardy, tlak k nakupování nula, vrcholem marketingu jsou černé áčkové tabule popsané křídou (a většinou je znát autorův/-čin grafický um prověřený léty praxe). Pro člověka jenž dokáže ocenit vizuální hodnotu – a myslím, že to dokáže každý, jen ne každý si to plně uvědomuje – je takový stav úlevný.
Tady je moje
Vždycky se mi líbilo u babičky na zahradě, klid, deka na trávě, skleník s paprikama a okurkama, jahodový záhon. Stín stromů, zpěv ptáků.
I na jinych zahradách. Vůbec jsem si ale nedokázala představit, jaký efekt vlastnění takové zahrady může mít. V úplně nejzákladnějším pocitu z žití. Udělat si jídlo a sníst si ho venku, pracovat venku, pečovat venku, za únosného počasí strávit jakkoli celý den venku! Bez bariér v přístupu k ní.
Nové Tempo, nová rodina
V takovém prostředí čas utíká úplně jinak, jako by se sladil s tempem krav, mravenců a topolů. Člověk pak brzy zjistí, že tráví většinu dne venku, mluví s rostlinami a zvířaty stejně jako se svými dětmi a mužem, má novou rozšířenou rodinu.
Nově pozoruje změny počasí (ať už proto, že na něm závisí jeho další konání nebo úplně mimovolně), pohyb vesmírných těles a jejich návaznosti na všechno bytí kolem. Jeho duše jako by se vrátila do prostředí, kde předcházející generace trávily všechen čas a byly na něj naladěné. Konečně se jí to splnilo!
Efekt zn. Vztahy
Výsledkem této životní změny je větší respekt k sobě, napojení na tělo a pokora vůči němu. Jsem na sebe hodnější. Konečně naplňuji dny smysluplně, jednotlivé činnosti logicky navazují a ikdyž mám k roztříštěnosti sklony, ve fyzickém světě se s tím dá pracovat mnohem snáz než třeba v digitálním.
Velkým přínosem je, že nabyté schopnosti neztrácím ani při pobytu zpět v zahlcenosti, mimo svou zenovou bublinu. Naopak, pak teprv čerpám z toho, co jsem se v ní naučila. Dovolím si zastavit, nadechnout se.
Navazujícím přínosem je celkové zlepšení vztahů, s větším vnitřním klidem člověk zvládá daleko lépe komunikovat potřeby své a přijímat požadavky ostatních. Na tom snad úplně stojí rodinná pohoda! S dětmi sdílím téměř 100% času a tady mi jeho plynutí připadá naprosto přirozené a téměř hladké.
Hranice
Nyní se cítím vyrovnaně, jasně ohraničeně. To zní sice divně, ale vlastní hranice jsou to, co nás vymezuje v rámci ostatních tvorů. Dlouho mi to vymezení nešlo, pokud jsem si vůbec nějaké hranice uvědomovala. Pracovat na nich jde mnohem líp s uvědoměním si sebe a toho co chci, co je pro mě důležité.
A to mě přivádí ke zmínění hranic pozemku, “vlastní půdy”. Že je to lidský konstrukt? Nesmysl? Ano i ne. “Vlastnění” s sebou vždy nese díl zodpovědnosti. V mém případě k tomu kousku Země. V co ho přeměním, je čistě v mých rukou. Můžu ho vyasfaltovat, dokázat si že mám navrch! Můžu pod ním hledat ropu nebo zlato, pěkně ho využít. Můžu ho i jen tak nechat být.
A nebo s ním budu tvořit.
Budu o něj pečovat a on mi zaručí můj klid, soukromí, pocit bezpečí.
Co je víc?
Přemýšlím i nad tím, jakou hraje každá z těch dvou složek roli.
Zda by byt bez zahrady ve vsi s volnou nekonečnou krajinou za plotem nebo dům se zahradou uprostřed městského shonu byly dostačujícím řešením. Obojí by určitě pomohlo a někdy je potřeba slevit a přijmout, co je v danou chvíli tou nejlepší možnou cestou pro každého jednoho.
Ještě dodám, že si nemyslím, že nepřijdou temné chvíle a výzvy, že třeba budu litovat některých rozhodnutí, tak už to bývá, ale věřím, že ten úplně nejzákladnější pocit přetrvá.
Ze srdce bych však přála všem, aby si změnu dokázali dovolit, pokud po ní aspoň trochu touží (to je nutný startovní bod:). Takovou nebo úplně jinou, ale především překročit vlastní strachy a omezení, které často nejsou vůbec naše, jako spíš nalepené z venku.
I já si dřív myslela, že to co mám je nejlepší možné, ale nemohla jsem se mýlit víc!
Děkuji svému muži, že mě k té změně popostrčil.
Mé jméno je Monika Doležalová. Jsem ilustrátorka a grafička, která se nechala zlákat k většímu ponoru do přírodních zdrojů. A tak se ze mě stala přírodní barvířka – experimentátorka využívající plodů Země pro vizuální projekty i k pročištění mysli. Více o studiu Býlím si můžete přečíst zde.